O NÁS

Od malička jsem byla blázen do všech možných zvířat, ale nejvíce do psů. Svého vysněného psa jsem si koupila, když mi bylo 20 let. Stal se jím dobrman Corey (jinak také Boris) bez PP, kterého jsem si koupila, když mi v mém prvním zaměstnání zvedli plat z 3.500 Kč na 5.000 Kč:) Byl samozřejmě miláčkem celé rodiny, bezmezně miloval všechny lidi. Se psy to bylo trochu horší. Pokud potkal psal od výšky kokršpaněla, projevilo se u něho dominantní chování a začínal rvačky. Po přestěhování od mých rodičů do Milovic jsme tedy kvůli bezpečnosti vodili Coreyho na flexi vodítku, jehož já jsem osobně nikdy zastáncem nebyla a vždy jsem si z lidí, kteří vodili své vzteklé mrňavé smetáky na flexi vodítku, dělala srandu. Ale samozřejmě nikdy neříkej nikdy:) Jako na každém sídlišti i v Milovicích byla obrovská koncentrace psů. Samozřejmě jsme Coreyho brali na dlouhé procházky po okolí, jezdili jsme na výlety a také hodně na kole. Kolo doopravdy šíleně zbožňoval. A já také, když jsem měla takového tahouna:)

S Jirkou jsme začali opravovat domeček v Benátkách nad Jizerou, tak jsem se moc těšila, jak tam budeme s Borisem bydlet. Bohužel se rekonstrukce svépomocí trochu protáhla a Corey se stěhování do domečku už nedožil. Dostal osteosarkom (rakovinu kosti), který je jedním z nejagresivnějších typů nádorů. Nádor měl v ramenním kloubu a protože hrozila zlomenina postižené kosti, moji rodiče byla tak hodní, že si Coreyho vzali k sobě do domku, kde naštěstí měli pouze pár schodů narozdíl od našeho 7. patra, sice s výtahem, ale dost často nefunkčním. U mých rodičů byla menší šance zlomení nohy, které by znamenalo jistou smrt pro Coreyho. Z tohoto důvodu jsem si Coreyho nemohla ani brát k sobě na víkendy, tak jsem za ním jezdila k rodičům.

Přestože je tento druh nádorů téměř neléčitelný, rozhodla jsem se aspoň mu trochu ulevit a snad mu také trochu prodloužit život, proto jsem kontaktovala veterinářku paní Simonu Müllerovou, která nám doporučila nějaká vhodná homeopatika (kontakt na paní doktorku najdete v Odkazech).

Corey ke konci života hodně zhubnul, a když už léky proti bolesti zabíraly čím dál, tím míň a Corey přestával jíst, rozhodli jsme se ho osvobodit od trápení a poslat ho do psího nebe.

Tímto moc děkuji mým rodičům za jejich obrovskou pomoc. Vím, že pro ně muselo být utrpením dívat se několik měsíců, jak se Coreyho stav zhoršuje a blíží se nezadržitelný konec.

Na mě zbývalo možná asi to nejhorší rozhodnutí v mém životě, které nikomu nepřeji. Rozhodnout, kdy dojde ke dni D.

Corey se narodil 15.2.1994 a odešel 28.11.2005. Na první lásku a na prvního psa se nikdy nezapomíná.