Berry, Beruška, Housenka

*31.3.1993 - †23.9.2004

Berry, neboli Beruška, Čumáček, Housenka či Zlobidlo se narodil v pro nás neznámém chovu a v neznámý den. My jsme mu určili narozeniny na 31.3.1993. Dnes už si ani nevzpomínám proč to vyhrálo zrovna toto datum, ale asi to bylo jarem:))). Dostal se k nám velmi spletitou cestou, která začala jednoho letního dne v Plzni v roce 1995. Tehdy jsme s maminkou doprovázely tatínka na brigádu ke strejdovi a nějak jsme se nudily. Tak jsme vyrazily podívat se po Plzni a já si vzpomněla na útulek na Valše. Koupily jsme piškoty a jely jsme se podívat na pejsky. Doma jsme v tu dobu měli stárnoucího kníráka Roníka a tak naši tak v horizontu 2-3 let uvažovali o pořízení bobtailíka, třeba i z útulku. Dříve je chovali, tak se chtěli k tomuto nádhernému plemenu vrátit. Zrovna v tu dobu tam jeden byl, ale ten tam byl umístěn soudem kvůli jakémusi sporu majitelky s veterinářkou. Tak jsme pokecaly s obsluhou útulku a maminka tam zanechala naší adresu. Na vše jsme postupně zapomněly až se vše připomnělo velmi rázně dopisem od jedné paní, ve kterém mimo jiné stálo, že nalezli asi dvouletého psa bobtaila, že v útulku jim dali adresu na nás a psa si tam nevzali a že jestli si psa nevezmeme my, tak ho budou muset nechat utratit, protože štěká v bytovce a sousedům se to nelíbí. Když na to tak vzpomínám, já byla vlastně jediná kdo protestoval proti jeho pořízení a to kvůli Ronovi...přeci jen 13let byl zvyklý sólo a najednou konkurenční pes?! Maminka paní odepsala, chtěli si pejska vzít s taťkou a zachránit ho (pak po kom mám ty zachranitelský pudy:))). Paní napsala ještě asi dva dopisy a pak se s maminkou dohodly, že si pro něj přijedeme v prosinci, až pojedeme ze Šumavy. Tak se také stalo a 19.12.1995 jsme stáli u dveří bytu, za kterými bafal náš budoucí Beruška. Paní otevřela, pesan se nás doslova lekl, dvakrát se pomočil, byl naprosto bez sebe....ona ho odlákala na piškoty a my vstoupili. K tátovi nešel vůbec, na mámu vrčel zpod stolku v obývacím pokoji a já jsem byla uznána jako vhodná na drbání. Po hodině a něco jsme se zvedli k odchodu...i přes chování našeho nového pesana se naši rozhodli ho zachránit...paní ho naložila ke mě dozadu do auta (samozřejmě na piškotky), mě vrazila do ruky celý balíček a šupajdila rychle pryč (asi abysme si to nerozmysleli). Cesta domů byla relativně v pohodě, kromě občasného ohnání se a vrčení spíš ze strachu, to byla klidná cesta. Vůbec cestování Berry miloval po celý svůj život. Doma se s ním šel taťka seznámit a tehdy jsem se stala jeho paničkou já....pes byl naprosto hysterickej, tátu chtěl sežrat a jediný co zabralo jsem byla já...nevím proč, ale on sám si mě vybral....a tak začíná náš společný příběh. Berry byl ve špatném stavu, měl poškozený hrtan od neustálého tahání na vodítku, na zádech měl rozsáhlý exkzém od častého koupání (podle slov té paní ho koupaly denně:(( ), nebyl vůbec osvalený, neznal člověka jako partnera na hru ani jako páníčka. V předešlé rodině vládl on a byl z toho značně neurotický. Při sebemenším nátlaku útočil a kousal...a uměl to velmi dobře. Naše první střety byly dost tvrdé a ne vždy skončily pro mě nejlépe. Ale po nějaké době pochopil, že vůdcem jsem tady já, že já určuji kudy půjdeme, kdy se budeme prát apod. Naučil se velmi rychle základní poslušnost a nebyl problém ho odvolat i od hárající feny. Jenom jeho nenávist vůči chlapům se zredukovala jen na cizí, jediné chlapy, které bral vážně byl táta a můj nynější přítel. Ale to jsem trochu odbočila, abych popsala, že Beruška měl opravdu štěstí, že se naši i přes jeho chování rozhodli, že u nás dožije. Když jsme vyrazili poprvé ven u nás za barák na pole, tak jsem myslela, že to, co mě vláčí na vodítku, snad není pes, ale tažnej kůň....dusil se jak blázen, ale prostě musel jít....tak jsem si ho zavolala na piškotek k sobě a pustila ho z vodítka...asi jsem byla první...máma zalapala po dechu...dych uteče...a já na to...jestli, tak je to jeho smůla....no neutekl...držel se maximálně 5metrů od nás a byl naprosto v euforii takže poskakoval jak luční kobylka :)) Nikdy se nestalo, že by vzal kramle, neutekl ani za psem...dokonce ani za háravou fenou... Když byl ještě mladej jura, chodili jsme na dlouhé prochajdy do lesa, o víkendech i na celý den...Berry měl moc rád procházky, na kterých se čas od času sedělo na kopci a koukalo do kraje...to si vždycky lehnul vedle mě a nechal se drbat a odpočíval. Roník bohužel nechtěl nového pesana přijmout do rodiny. Byl zvyklý celý život sólo a najednou tam byla konkurence. Takže se pouštěli na střídačku nebo když jsem byla s Berrym venku tak běhal Roník po zahradě. Většinou to fungovalo tak, že jsem měla nahlášeno, kdy tak asi dorazím domů, aby Roníka zavřeli. No a jednou jsem takhle vlezla na zahradu, pustila chlupáče a jala se zamykat branku. V tom se přiřítil Ron, který měl být už dávno zavřený a pustili se do sebe. Naštěstí Berry byl hodně vysoký, tak jsem ho čapla za chlupy a držela a následně chytla i Rona za krk a stála jsem tam s zuřícími chlupatci v obou rukách a nevěděla co dál. V tom jsem si všimla svého bratra a maminky jak se zájmem stojí ve dveřích balkonu a děsně se baví mým zápasem. Nakonec mě přišel zachránit taťka...odebral si Rona a zavřel ho :)) pesani si samo nic neudělali, ale já byla docela na nervy:o) Roník bohužel zemřel v prosinci 1996. Byl po zápalu plic a i když to vypadalo, že to bude dobrý a ještě tu s námi nějakou dobu pobude, srdíčko to nevydrželo a ve svých 15letech nás opustil. Maminku to hodně sebralo, protože s ním chodila ven a tak když byli v létě na dovolené a já hlídala dům, našla jsem jí fenku bobtaila. Domluvila jsem si s paní i splátky a když dorazili domů, tak jsem jim to nadhodila jako hotovou věc. No za necelé 3dny od návratu se jelo pro nový přírůstek do Rpet u Hořovic. Bonny se původně jmenovala Betty, ale jelikož sousedi měli taky jednu Betty, tak jí maminka přejmenovala na Bonny, neboli Bonušku, Boníka, Bonitu. Bonuška se nejdřív Berryho bála, ale po dvou měsících už z nich byla nerozlučná dvojka. Během prvního roka spolu si vytvořili krásnej hlídací systém - Bonuška byla tzv."plašič" a jakmile něco zblejskla, tak začala štěkat a Berry se vždycky přiblížil nepozorovaně k danému objektu a vybafl zpoza rohu. Když byl v blízkosti Bonny, tak jen zvedl hlavu a zaštěkal taky, aby daný lump (např. paní pošťačka:))) viděl, že Bonuška má velké zastání:)) Takhle to fungovalo až do konce jeho dní. Poslední dva měsíce ho Bonuška nahradila i v roli hlídače a vlastně hlídala i jeho. Dalším Berryho kamarádem byl Buck. Byl to německý ovčák bývalého přítele. Od mala se v Beruškovi viděl...hrozně se zbožňovali. Jeden čas jsme chodili ven jen ve třech (já a dva pesani) a to bylo naprosto super. Bohužel po rozchodu jsme se s Buckem přestali vídat a nakonec jsem se jen dozvěděla, že je zavřený v kotci a pomalu mu nedaj ani nažrat. Chtěla jsem si ho vzít, ale nedali mi ho:(( Berry se vždycky zastavil u jejich plotu, kolem kterého jsme chodili, i když už Buck nebyl mezi námi. Byť Buck přišel v době, kdy Berrymu byly skoro 3roky, Beruška ho o další 3 přežil.


Back to In Memories



Optimalizováno pro Internet Explorer a Mozilu Firefox